The One with Yellow Vienna

Přesně před týdnem konečně začala liga! Už jsem se nemohla dočkat a jak se blížila pátá hodina odpolední, měla jsem břicho staženo takovou nervozitou, že jsem pomalu nebyla schopná mluvit. Zrekonstruovaný stadion musel vyrazit dech každému. Prostě září. A pak najednou byli na ledě. Ti moji milovaní borci v červeném. A na protější straně se shromáždila žlutá smečka z Vídně. Jejich dresy mě prostě fascinují, to musí být tou žlutou barvou dresů.

První třetina byla z obou stran skvělá. Krásné šance a skvělé nasazení. Zápasy s Vídní jsou vždy velmi vypjaté (takové naše derby). V brance Orlů nastoupil Lukáš Cikánek, který musel nahradit Tomáše Tomka, který se bohužel zranil. A musím říct, že mě překvapil. Nevěděla jsem, co mám od něho čekat - popravdě jsem nevěděla, co mám čekat od každého hráče, protože se hráčský kádr poněkud obměnil. Naneštěstí jako první inkasovala parta Orlů. Ve 14. minutě hráli Orli v oslabení a Matt Watkins se nemýlil. Nervozita ohledně prvního gólu prolomena. Na první gól Orlů se čekalo pouze o čtyři minuty déle. V přesilovce (!) doklepával puk za Zabu Ondra Fiala. Ta radost, ten pocit, celý stadion na nohou. Počkat si na tohle stálo za to!

Na začátku druhé třetiny si Orli vypracovali řadu šancí, které bohužel nedokázali proměnit. Logicky přišel trest. Ve 24. minutě se z ničeho nic objevil před Cikánkem objevil Jonathan Ferland a po dvou dorážkách poslal Vídeň opět do vedení. A za tři minuty později to bylo už o dva góly, když na 1:3 zvyšoval Kevin Puschnik. Hra se totálně obrátila a Orli najednou létali po ledě doslova zmateně. Nepochopila jsem, proč jsme najednou začali dělat školácké chyby a nechali Vídeň, aby nás přehrávala. 

Třetí třetina přinesla už jen jeden gól - jednolo se o snížení Orlů v 54. minutě na 2:3. To bylo ale vše. Orli se nechali až zbytečně vylučovat, hlavně dvouminutový trest 3 minuty před koncem třetiny narušil znojemské plány ohledně toužebného vyrovnání. 

Hokej jsem si ale užila. Jinak to nešlo. Zjistila jsem nicméně, že focení a fandění jde dohromady velmi těžko (vše dělám naplno - naplno fandit a fotit se rovná velkou fušku - bojím se, aby foťák jednou neskončil na ledě). Snažila jsem se ale seč to šlo. Doufám, že výsledek za něco stojí a vy se již jistě těšíte na další hokejovou fotoreportáž z nedělního zápasu se Salzburgem.

The One with a Melon

Dlouho nebyl žádný nový příspěvek. Já vím, já vím. Ale nejdřív se stalo to a pak ono, pak dlouhý víkend plný burčáku, vína a hokeje. Foťák se mi zaplnil spoustou fotografií, které se snažím v současné době upravit. Takže se můžete těšit na fotografie z prvních dvou domácích zápasů Orlů (které nebyly zrovna veselé) a také jsem se snažila zachytit tu slavnou oslavu vína.

Dnes ale z jiného soudku. Ráda fotím objekty, které jsou (každodenně) přítomné v našem životě. Prostě takové obyčejné věci. A když se nám v lednici uhnízdil tenhle meloun, nemohla jsem odolat. Krásně žlutý a chutný!

The One with Amazing Blueberry Swirl Muffins

Miluji muffiny!

Baví mě příprava těsta, baví mě vyběr těch správných ingrediencí, baví mě sledovat je, jak v troubě "rostou".. Prostě mě baví. Nedávno jsem pekla jednoduché muffiny s malinami, které zmizely během chvíle, proto jsem se rozhodla pro vyzkoušení nového receptu - borůvkových muffinů. Recept mám ze stránky Honestly Yum. (Barva borůvek a i výsledných muffinů není stejná jako v onom receptu, protože oni měli evidentně lepší a jistě i kvalitnější borůvky - já se musela z nouze spokojit se slevněmými borůvkami z Tesca, ale za to mám krásné košíčky z Ikey.)

Nachystáme si vše potřebné a troubu si nastavíme na 220 °C. A jdeme na to! Nejprve jsem si připravila drobenku, kterou se muffiny před vložením do trouby posypou. Smíchala jsem cukr krupici, hnědý cukr, sůl a mouku (použila jsem polohrubou) v malé míse. Pořádně jsem promíchala a nakonec přidala rozpuštěné máslo (teplé). Vidličkou (ale klidně i rukou) jsem vše důkladně promixovala, abych dosáhla kýžené konzistence.

Dále jsem udělala to, co se v receptu nazývá "blueberry swirl mixture". Nevím, jak bych to krásně česky nazvala, je to ale úžasná borůvková omáčka. Půlku borůvek a čajovou lžičku cukru krupice jsem v malé pánvi vařila na středním plameni asi 5 minut. Borůvky jsem rozmačkala a po udané době jsem měla hustští omáčku. Omáčku jsem nechala vychladnout.

Konečně jsem se mohla vrhnout na těsto na muffiny. Smíchala jsem dohromady všechny suché ingredience: mouku (opět polohrubou), kypřící prášek (celý sáček) a sůl (raději jsem použila vélkou mísu). V další misce jsem ušlehala vejce a zbývající cukr krupice, dokud z nezhoustly. Potom jsem pomalu vmíchala máslo a olej a nakonec jogurt, mléko a vanilkový extrakt. A poté jsem tuto směs smíchala s tou suchou - velmi pomalu. 

Přihodila jsem zbytek borůvek. Těsto by podle receptu mělo zůstat s hrudkami, což mi asi nějak nepovedlo, ale ve výsledku to (snad) moc nevadilo. 

Pak už jsem si vytáhla formu, naplnila ji košíčky a každý košíček naplnila těstěm. Košíček by měl být úplně plný, čehož jsem se zpočátku bála, takže jsem ho naplnila do 3/4, což (jak první várka ukázala) bylo zbytečné. (Navíc ikeácké košíčky se nečekané roztáhly do šířky!)

Teď přišla na řadu borůvková omáčka. Na každý muffin jsem dala jednu čajovou lžičku a pomocí párátka jsem se snažila omačku rozprostřít po celém muffinu (i dovnitř).

A pak jen stačilo posypat drobenkou, pomodlit se a strčit do trouby. Pekla jsem 17 minut (dokud drobenka nezezlátla), ale myslím si, že jsem klidně mohla péct déle, ale to je vše na zkoušení.

Jelikož v receptu jsou všechny potřebnosti uvedené v mě ne moc dobře známých veličinách a jelikož jsem si chytře své převody (jistě velmi přesné) někam uložila a nevím kam, nechám na vás, kolik čeho do receptu dáte (vše najdete v receptu). Já jsem celkem upekla 27 muffinů (krapet víc, ale vždy se udají). Kdybych příště zase pekla a udělala jich víc asi uspořádám muffinovou párty. 

Máte také rádi muffiny?

The One with a Circuit in Pilsen

Měla jsem v plánu publikovat článek už 1. září, kdy jsem se chtěla fotografickým způsobem ohlédnout za srpnem. Ale 2. září jsem nuceně musela psát své poznatky o mezinárodním právu soukromém a jelikož jsem to pak dlouho rozdýchávala, k novému článku jsem se dostala až teď.

Poslední dobou trávím spoustu času v Plzni a ráda bych ji lépe poznala. Tenhle parádní okruh u vinického sídliště bych brala v Brně! Chlupáč by se mohl pořádně vyřádit a já bych se nemusela bát, že do něj vrazí auto. Na okruhu se nachází rozhledna Sylvánský vrch, telekomunikační věž vysoká 70 metrů postavená v roce 2001. Ve výšce 20 metrů je umístěna vyhlídková plošina, ze které je za 20 korun prý krásný výhled na široké okolí Plzně. Neměla jsem u sebe ani floka, takže se sem určitě ještě vrátím a výhled zdokumentuji. Musím poděkovat své úžasné průvodkyni Markétce (blog), za to, že mi tento okruh ukázala a provedla mě.